Velké tajemství církve

Napětí v církvi souvisí jistě v nemalé míře s krizí pojetí církve. Všeobecně se ztratilo - zčásti i angažovaným členům církve - trvale nepokroucené chápání toho, čím církev je, odkud pochází, z čeho žije. Sentire cum ecclesia, cítění a myšlení s církví, ustoupilo přísné, téměř permanentní kritice, která neznamená vždy correctio fraterna, bratrské napomínání, přiměřené evangeliu. Narážejí na sebe různé "obrazy církve". Přitom je v oblibě odvolávat se na 2. vatikánský koncil. Právem, protože kdo chce kompetentně mluvit o církvi, nemůže pominout sebepojetí, které církev sama předložila při posledním koncilu. Je však dostatečně známo, co koncil skutečně řekl? Nebo se často jen z nedostatečné znalosti koncilních textů tak často přísahá na "ducha koncilu"? Co však "duch koncilu" skutečně je, můžeme pochopit jen ze závazných dokumentů tohoto církevního shromáždění.